Olomoucko-brněnská eparchie
V sobotu 28. září 2024, v den svátku sv. muč. a princezny Orosie, se v katedrálním chrámu sv. Václava konala božská liturgie pod pastýřským vedením Jeho Přeosvícenosti biskupa Izaiáše, našeho drahého eparchiální biskupa olomoucko-brněnského.
Při liturgii spolusloužili duchovní naší eparchie a zpěvem liturgických hymnů se služby účastnili členové pěveckého sboru Eparchiálního institutu sv. Prokopa Sázavského.
Při promluvě byly připomenuty přítomným okolnosti, které vedly k mučednické smrti princezny Orosie a úctu obyvatel aragonského města Jaca, blízko kterého byla naše Moravanka Orosie se svým doprovodem přepadena a zabita Maury.
Po liturgii vladyka vykonal poklony před svatým Křížem, který je tento den po svátku Povýšení vynesen doprostřed chrámu, a poté poděkoval všem přítomným. Ve své promluvě hovořil o Kříži, který jako křesťané máme trpělivě nést a nesmíme propadat zoufalství, když někdy pod jeho tíhou klesáme. Ano, lidské síly i někdy víra a trpělivostí kolísá a stává se, že klesneme, ale i Kristus pod tíhou kříže klesl, a pak zase kráčel dál. Pro nás je po každém poklesnutí připravena cesta návratu zpět na křížovou cestu za Kristem. Tento návrat se děje skrze pokání. Vzmužíme se, sebereme všechny své síly a zase jdeme a snažíme se věrně následovat našeho Pána.
Duchovní brněnského chrámu předal v závěru bohoslužby vladykovi květiny s poděkováním za jeho návštěvu a službu v tento tak vzácný den. Vladyka se poté zamyslel nad episkopskou službou a připomněl, že zvláště těžkým břemenem biskupa je velká odpovědnost, která je s touto službou spojena. Uvedl při tom zkušenost, kterou zažíváme všichni: radit by chtěl každý, ale odpovědnost pak nikdo nést nechce. Použijeme-li metaforu, pak si můžeme představit každou eparchii jako loď, na které se plaví duchovní i věřící a potřebují, aby loď doplula ke Kristovu přístavu. Loď má jednoho kapitána, který za zdar plavby zodpovídá, ale někdy se k jeho způsobu velení chtějí vyjadřovat i mnozí další a říkají: musíme rychleji, musíme pomaleji, raději doprava nebo doleva. Rady ostatních mohou být prospěšné, ale jejich prosazování může škodit. Někteří, když loď nepluje tou cestou, jak si představují, pak koráb opouštějí. Co s nimi bude? Zůstanou sami, uprostřed moře, hrozí jim duchovní záhuba. Naším přáním je, aby se vrátili na loď a společně jsme dopluli až do království Božího.
Na závěr vladyka předával studentům, kteří zdárně absolvovali první ročník našeho bohosloveckého Institutu sv. Prokopa, certifikáty, kterými se osvědčuje, že splnili požadavky Institutu a vykonali závěrečné ročníkové zkoušky. Zároveň byl oznámen začátek druhého ročníku Institutu a všichni studenti byli vyzváni, aby se přihlásili k pokračování svého vzdělávání. Vladyka s otcem ředitelem Institutu vyjádřili naději, že někteří budou pokračovat až do třetího a čtvrtého ročníku, a povolá-li je Bůh, budou vysvěceni k službě u oltáře.
„Mnohá léta!“ našemu vladykovi a všem přítomným duchovním i věřícím.
Nakonec všechny čekalo bohaté pohoštění před chrámem.
Z Facebookové stránky brněnské církevní obce
Z promluvy po čtení evangelia:
Svátek sv. Orosie stojí uprostřed tří významných dnů pro naši místní církev. Tato trojice začíná svátkem Povýšení svatého Kříže, který jsme uctívali v pátek, a po sobotním svátku mučednice Orosie následuje nedělní svátek sv. Ludmily České. Společný motiv všech těchto svátků udává první z nich: Povýšení uctívaného drahocenného Kříže Páně.
Při tomto svátku si připomínáme nejen nalezení dřeva pravého Kříže císařovnou Helenou, ale také význam samotného znamení kříže, k němuž křesťané od apoštolských dob vzhlíželi, Kristův kříž považovali za svou chloubu (jak píše už apoštol Pavel v Bibli). Co vidí člověk, který s vírou pozdvihne své zraky ke Kříži? Vidí v tom dřevu žertveník, oltář, na kterém byla naším veleknězem, vtěleným Božím Synem, přinesena oběť za hříchy člověka, za hříchy všech lidí, kteří ke Kristu vzhlížejí. V Kříži vidíme vítězství našeho Pána Ježíše Krista nad ďáblem, nad zlem, nad věčnou záhubou. Kříž jsou pro nás otevřené dveře do ráje Boží blízkosti, do věčné blaženosti.
A tak dával kříž Kristův lidem vždy odvahu, naději, vděčnost a lásku. Samotné znamení Kříže nás posiluje, činí naše srdce statečnými a obdařuje nás silou překonat cokoliv. Vidíme to na svatých mučednících. Hned v době prvokřesťanské, když začalo být křesťanství pronásledováno a křesťané krutými způsoby hubeni jako nepřátelé římských státních bohů, můžeme spatřit (skrze dávné záznamy toho, co se tenkrát dělo) tu ohromující statečnost a věrnost, jež křesťané při svém mučednickém svědectví projevovali. Právě Kristův kříž jim ukazoval, že brána do Božího království je otevřena. A je-li to nutné, pak člověk Kristův vymění pár let pozemského života za věčnost u nohou Ježíšových. Lepší bylo pro ně ztratit zbývající léta svého pozemského života, než aby ztratili blaženost v Boží náruči, než aby si zachránili zde pár pozemských let a zřekli se kvůli tomu naděje na věčnou spásu. Tak to křesťané pevně vyznávali, tak to viděli a sílu k pevnosti tohoto vyznání jim dával Kříž.
Vidíme to zřetelně na tom, jak se chovali křesťané, když byli pohanskými vládci kvůli Kristu předhozeni v aréně k sežrání šelmám pro pobavení pohanského publika lačnícího po krvi. K překvapení pohanů se křesťané v aréně, do níž byli vpuštěni hladoví lvi, chovali důstjně a s takovou statečností, že to dokonce přimělo některé pohany k zvolání: Veliký je Bůh křesťanů! A když bylo křesťanům v aréně znemožněno se modlit a zpívat žalmy, tak alespoň zkřížili ruce na hrudi do podoby kříže. Z toho vidíme, že právě Kristův Kříž je doprovázel v tomto zápasu, z něhož jako vítězové odcházeli do nebeské slávy.
Ten samý jev sledujeme v životě velkomoravské princezny a mučednice Orosie. Byla vychována sv. Ludmilou ve víře a právě tato učitelka zažehla její srdce svou vírou. Když byla mladičká Orosie na radu sv. Metoděje provdána za španělského prince, vypravila se z Velké Moravy na pouť do Španělska za svým ženichem. Se svým průvodem byla Orosie v Pyrenejích přepadena zločineckou bandou Maurů. Jejich vůdce byl zaujat její krásou a nabídl jí zachování života; měl jen dvě podmínky. Musela by přestoupit na muslimskou víru a vzít si ho za manžela. Orosie se před skupinou hrdlořezů měla rozhodnout, zda se zřekne Krista a zruší slib manželské věrnosti španělskému princi, tedy přestoupí na islám a stane se manželkou bohatého vůdce lupičů, nebo… Patnáctiletá dívka! Co bychom od ní mohli očekávat jiného, než se podrobí násilí a nutnosti kvůli zachování života, který celý měla ještě před sebou. Orosie věděla, že pokud se nepodvolí, čeká ji masakr. A v téhle situaci řekla: „Ne.“ Celý svůj pozemský život v tu chvíli vyměnila za Kristův Kříž, a pozemské bohatství za nebeské království. Z čeho jiného mohla tato dívenka čerpat takovou sílu, statečnost a rozhodnost, když ne ze vzhlížení ke Kříži svého Pána?
Podobné uvažování a stejnou víru můžeme najít i v životě učitelky a přítelkyně Orosie, sv. Ludmily.
Kristův Kříž má stejnou sílu v době prvokřesťanské i v dobách sv. Metoděje a sv. Orosie či Ludmily, a stejně tak i dnes. Na každého člověka padají nějaké těžkosti: přijde krutá nemoc, smrt blízké osoby nebo problém v rodině, či materiální těžkosti, problémy v zaměstnání. Právě v naší době vidíme, jak nečekaně může přijít válka, na domy lidí začnou dopadat bomby a rakety z té či oné strany. Přicházejí živelné pohromy, zrovna nyní jsou to u nás povodně, a rodina, která včera měla nedávno opravený dům, se ocitne na zbořeništi plném bahna, bez přístřeší a bez svých věcí. Pro křesťana to však není důvod k zoufalství ani k reptání, protože uprostřed své bídy může vzhlížet ke Kříži, a odtud čerpat naději, sílu, statečnost. Skutečný nepřítel člověka, onen dávný had, je už přemožen, na Kříži mu náš Pán rozdrtil hlavu. Vše, co se námi děje zlého, je buď důsledkem našich hříchů, kterými dáváme poraženému ďáblu právo, aby nás trápil a sváděl, nebo je to dopuštění Boží prozřetelnosti, která nás chce i cestou zkoušek přivést do nebe. Když hledíme na Krista visícího na Kříži, jak svou krví z nás smývá naše hříchy, tak přece chápeme, že náš Bůh je připraven cokoliv pro nás podstoupit a učinit, a zároveň spravovat náš život s jediným cílem – aby nás přivedl k sobě, do své náruče, do věčného štěstí.
